Františkánský klášter v Hájku




Zázračná uzdravení

Již několik lét byla vystavená svatá kaple a Panenka Maria hojně své dary rozdávala, pobožnost se veliká rozmáhala, z mnohých měst, obvzláštně z Prahy, mnozí pocestní a poutníci přicházeli, však studnice aneb pramenitá voda scházela, že jsou tělo cestou unavené nemohli o čerstviti, častěji zem kopali, kamení lámali, aby mohli pramenitou vodu nalezti, ale však nadarmo bylo. Pročež času jednoho, totižto léta 1662 8. dne září, sešlo se z rozličných okolních míst mnoho lidí k pobožnosti na den narození Rodičky Boží Panenky Marie a ti volali jsou jednomyslně (jako někdy Aron a Mojžíš na poušti /Num. 20,6/): Pane Bože, uslyš křík lidu tohoto a otevři jim poklad tvůj studnicí vody živé! A když tak neunavitedlně volali, ukázala se a vyskytla voda na zemi s velikým podivením všech přitomných lidí, kterouž ihned jako zázračnou někteří z pobožnosti, jiní k hašení žížně pili a hrsti brali, někteří od rozličných nemocí z pití té vody že uzdravení od svých neduhův nabyli, na svědomí vysvědčili. Počali jsou tehdy hledati a nalezli pramen, nad nímž potom studnice kamenem ohražená pod dvouma sloupy blízko zdi klášterské k straně půlnoční jest vystavená a až po dnes stojí. Vypisuje Laertius - in Vita philosophi, že když se narodil vznešený mudřec Plato, toho dne zlatý dešť z nebe pršel, ale to může býti báchora a báseň pohanská. Bezpečněji a důkladněji řícti se může, že Rodička Boží Panenka Maria v den vejroční památky svého svatého narození na tomto místě zlatou rosu z nebe zástupům a poutníkům seslati, studnici vody živé otevříti a pobožným lidem vazbu sobě skládajícím štědře se vyplatiti jest milostně ráčila.

Za našich časův nachází se v tom Svatém Lese jiná vyborná studnice nedaleko od první po levé straně v koutě, která studnice svatého Antonínase nazývá, ku kteréžto netoliko obecní lid se ouprkem hrne, ale i vysokého stavu vzactné a vznešené obojího pohlaví osoby přicházejí a s pobožností vodu váží a uživají, kterážto voda (jak lidi skušení vyznávají) má nějakou obvzláštní moc míti k očištění zráku, z té přičiny mnozí s tou vodou se umyvají a skrze zásluhy Rodičky Boží, též svatého Antonína Paduánského orodování, potěšení nabývají. O kteréžto studně moci a svatého Antonína pomoci jistý napsal: • DeLet ab offensis oCVLIsAntonIVs VMbras hoC fonte abLVtI, restant De LVMIne tVtI • To jest • Zahání zraků temnosti těm, kteří se z pobožnosti vodouté studnice mejí, občerstvení míti chtějí, Maria, milostná Panna na přimluvu Antonína svatého Paduánského, orodovníka mocného. •

Muž slovutný Jan Tobiáš, kladenský primas, měl dceru Magdalénu, která, když ještě před vdáním u nich bydlela, přes dvě létě slepotou byla navštívená, již nic viděti a rozeznati nemohla, chtěl nepochybně Pán Bůh na ní ukázati svou mocnost a Matky své ;dobrotu a milost nicméně žálostně to nesli rodičové, a proto všelikou peči a starost vynaložili, aby byla na zráku uzdravená. Ale když viděli, že svým pečováním neprospívají, k duchovnímu lekařstvíse obrátili, k Panence Marii Loretánské do Sv. Háječku ji zaslíbili, aby ona, která jedním pohleděním svým ranila srdce Syna Božího, pohleděním milosrdenství uzdravila oči její a mohla prohlidnouti. Pročež dne 15. měsíce července 1656 přivedli rodičové dceru svou před obraz P.Marie, přinesli s sebou kvítí a jiné darky duchovní Královně nebeské a bez ustavaní se modlili. Podivná věc! sotva modlitbu dokonali, dívčička prstem ukazuje a mluví: Ejhle, vidím Panenku Marii, jakž jest pěkná! Rodičové pak v tom pochybovali, obávajíce se, aby v tom nějakého omylu a podvodu anebo mámení očí nebylo. Ale dceruška hned jiné a jiné věci počala vypravovati a jménovati, jaký antipendium na oltáři, kolik lamp jest zavěšených před obrazem P. Marie, kolik svíc hoří a jiné podobné okolečnosti. Tu teprvá rodičové a mnozí přistojící vidíce velikomocnost Boží, Pána Boha a Matku nebeskou jednomyslně chválili a sem potom rodičové s dceruškou častěj na pobožnost přicházeli. Potom když již na vdání byla, našim páterům ukázovali, říkaje: Dvojí ctihodní patres! Tato dcera naše skrze dvě léta slepá byla, ale s pomocí Panny Marie Loretánské na tomto místě zraku nabyla.Panny Marie Svatohájecké uzdravenou, aby známo bylo, kterak Panna Maria blízké své sousedy má v své laskavé paměti.

Přikládám druhou osobu kladenskou od Panny Marie Svatohájecké uzdravenou, aby známo bylo, kterak Panna Maria blízké sousedy má v své laskavé paměti. Byl jest jeden přikryvač bydlící v domě pána Maximiliána Prince, sekretáře V.U. hraběcí milosti P.P. Františka hraběte ze Žďáru, který, když času jednoho pracoval na nějakém stavení, ze střechy dolu padl a od toho pádu umříti musil. Ten, pravím, měl dceru na očích pošlou, že nic neviděla, po učiněném slibu k Panence Marii do Sv. Háječku zráku nabyla, chválila z toho Pána Boha a Panence Marii poděkovala. Toho dobrodiní prokázaného tak velikého svědkové byli ctihodný pán farář kladenský, P. Maximilián Princ, sekretář hraběcí, primas, kantor a varhaník.

Urozená paní Eva Hrušková v Ounhošti, půl míle od Sv. lesa přes půl léta těžce nemocná ležela, takže ani přes práh z domu vyjíti pro nedostatečnost jest nemohla, více k mrtvé nežli k živé podobná tesklivě smrti očekávala. V tom tesklivém a truchlivém přemyšlování a očekávání poskytla jí z nebe potěšení P. Maria Loretánská. Přišlo toto vnuknutí vnitřní, že kdyby mohla do Sv. Háječku putovati a jen obraz P. Marie spatřiti, uzdravená bude. Pročež velikou a srdečnou žádostí roznícená, umínila sobě pěšky (ačkoliv kročeje učiniti nemohla) do loretánské kaple putovati a naděje silná, kterou měla ta šlechetná matrona k Panence Marii, tak mnoho dovedla,že jest se na cestu vydala. Přes práh domu děvečky ji vyvedly, tu hned tak občerstvená a posilněná byla, že ostatek cesty bez lidské pomoci, ač velmi těžce, samá vykonala a čím se přiblížovala, tím více mdloba odstupovala a zdraví se rozmáhalo. V sv. kapličce loretánské pobožnost vykonala, darek obětovala, v dobrém zdraví s potěšením, též podivením pána manžela a všechněch svých domu se navrátila, milost sobě prokázanou vůbec rozhlášovala a jak dlouho živa byla, Rodičce Boží vděčnou se prokázala.

Ve vsi Litovicích nedaleko od Sv. Hájku Kateřina, jednoho obyvatele manželka, pro domácí potřebu 8. dne března, když čeládka všechna se rozešla, v prsku aneb na vohništi oheň podpálila nedaleko odtuď leželo několik votepí slámy, zatím uhel rozžatý z prsku vyražen do té slamy zapadl. Sláma se zňala, hořela a také blízko ležící dříví počalo doutnati, potom plamenem hořeti, odtuď oheň vystoupil na podkroví, střecha doškami přikrytá přihodná potrava ohni byla. Žena náhodou ze světnice vyběhne a plámen, kterýho uhasiti nedostatečnou býti se uznávala, vidouce, padla na kolena s spjatýma rukama a pozdvíhše srdce a oči k nebi, volala na pomoc Panenku Marii Loretánskou, aby ráčila plamen uhasiti a od dálšího nebezpečenství celou ves zachovati, že slibuje do Sv. Hájku přijíti a povinnost křesťanskou vykonati. A když kolikráte nejsvětější jméno Panny Marie na modlitbě opakovala, oheň jako by mocnost nejsvětějšíhojména Marie cítil, se umenšoval, a ačkoliv žádné vody nelíli aniž jiných prostředkův neužívali, dokonale uhášen byl.

Přišla potom Kateřina s manželem svým 25. dne měsíce března léta Páně 1675 do Sv. Háječku, neslýchanou obdrženou milost vyhlášovala, čtyry svíce ke cti a slávě Panny Marie na oltáři obětovala a tím způsobem vděčný a pobožný manželé jak v svých, tak v cizích srdcích oheň lásky marianské jsou rozsvítili.

V létu 1684 dne 27. měsíce máje v sobotu před slavností nerozdílné Trojice svaté v pátou hodinu večer pobožný bratr Gerard Svoboda, řádu sv. Františka laicus, majíce věku svého 56 lét a skutečně podágrický, jak mohl, chtěl vážiti vodu ze studnice Panny Marie Loretánské (jeststudnice hluboká, vedle náležitého vyměření čtrnácte sáhův) a hle, mimo naděje, když řetěz táhne, padl jest po hlavě do studnice. Bídný člověk, nevědouce sobě jináč radu dáti a vymysliti, jak by mohl utopení patrnému ujíti, v srdci svém a jak mohl, ústy svými volal a modlilse k Panně Marii Loretánské, aby neráčila dopustiti ten svůj milostný Háječek a přeblažený přibytek tak strašlivou a smutnou přihodou lidem zoškliviti, aby ten den sobotní, k své cti a slávě posvěcený, nedopustila poškvrniti, a poněvadž ona samá jménuje se puteus aqua-rumviventium, studnice vod živých a studnice života, že by slušně nebylo, aby u studnice života život svůj měl strátiti a tak bídně se utopiti. Řeholníci jiní slyšíce volání a křík ze studnice, uleklijsou se, a když zvěděli, že bratr jest v patrném nebezpečenství, klekli na kolena a někteří do sv. kaple běželi, padli před oltář Panny Marie a snážně se modlili, aby Panenka Maria ráčila býti jeho milostivou pomocnicí. Co tu očekáváš, čtenáři laskavý? Podív se a chvál, jak můžeš, velikou dobrotivost Božskou a Panny Marie přivětivost! Pamatovala jest Rodička Boží na svůj titul a jméno, že ona jest studnice života, služebníku svému zahynouti a se utopiti nedopustila, ale mocně a zázračně jej pod vodou držela, až řebřík (půl čtvrti hodiny jest minulo) a provazy přinešené byly, tu někteří do studnice se spustili a starce vytáhli, a což podívno jest, beze vší ouhony a ourazu, krom že na vrchu hlavy něco málo kůži měl odřenou, naposledy i psotné a bídné podágry odtuď jest pozbyl. Tak dosvědčuje kníha pamětní kláštera loretánského Sv. Háječku.

Na Smečně nedaleko Slanýho Václav Laffan, hospodský, měl s manželkou svou Markytou jedinkého synáčka jménem Ferdinanda, který skrze osumnácte neděl pořáde těžce nemocný všecken vyzábl a ode všech za půl mrtvého držán byl. Když rodičové všemožné prostředky k jeho uzdravení darebně vynaložili, máteř, synáčka velmi milující, outočiště své k Matce milosrdenství a všelikého smilování do Sv. Háječku vzala a s tím polomrtvým dítětem tam putovala, na cestě sotva znamenati mohla živobytí synáčka svého.Toho tehdy tak ztrápeného v kapli loretánské nejmilostivější P. Marii pobožně obětovala, aby Pán Bůh dle své svaté vůle náložiti ráčil. K tomu mši svatou sloužiti dala, po kteréžto dokonání a pobožnosti své vykonání do hospody blíž Sv. Háječku se odebrala. Mezi tím tak těžce a dlouhý čas nemocné a zemdlené dítě podivně k sobě přišlo a proti obyčeji svému jísti žádalo: Mámo, papu, papu, jak takové děti řikávají, a potom také píti chtělo. Jedlo a pilo, což prve skrze osumnácte neděl ;neužilo, a hned od té hodiny na zdraví se lepšílo až po dnes k velikému rodičův potěšení živé pozustává, jak důstojně velebný a vysoce učený pán Matyáš Jozef Nespěšný, děkan smečánský a skrze krajslánský arcibiskupský vicarius foraneus vlastní rukou podpisem a přitisknutou pečetí svou 15. dne měsíce dubna léta 1718 vědomě potvrdil.