Františkánský klášter v Hájku




Úvod

První františkání v Čechcáh a na Moravě

Františkáni v baroku

Od reforem Josefa II. do roku 1945

Z novější doby

Františkáni v Čechách a na Moravě - úvod

Františkánství , aby neztratilo svou autentičnost, se musí stále vracet ke SV. FRANTIŠKOVI Z ASSISI (*1182†1226) . Aktuálnost tohoto světce zdůrazňují i papežové moderní doby, ať už vzpomeneme na Lva XIII., Pia XI. nebo na Jana XXIII. Ten, když v roce 1959 se slavilo 750. výročí řeholních slibů sv. Františka a jeho prvních druhů, řekl ve svém proslovu ke čtyřem nejvyšším představeným františkánských rodin, že je třeba, aby se sv. František znovu vrátil na zemi v díle svých duchovních synů. Františkánská chudoba, která vyrůstá z evangelijního ideálu, nemá nic společného se smířlivostí vzhledem k bídě a hladu ve světě. Právě naopak: člověk prožívající hluboce a opravdově křesťanský ideál v duchu Františkově se cítí být bratrem všech lidí, a to na prvním místě těch potřebných, utlačovaných, vysunutých na okraj lidské společnosti.

Všeobecné bratrství a hluboký smysl pro solidaritu je podstatným prvkem františkánské spirituality. Toto solidarizování se s potřebnými bude mít ovšem různou podobu podle podmínek a prostředí. Je třeba chápat, že kořenem všeho zla ve světě, tedy i sociální nespravedlnosti je hřích; prvořadé osvobození člověka je tedy od hříchu a odtud vyplývá vše ostatní.

V našich poměrech by se mělo františkánské bratrství projevovat asi především skutky milosrdenství duchovního; vedle starých opuštěných lidí, vedle nevyléčitelně nemocných je i mnoho nevědomých, nepoučených, bloudících, zavedených, a to často mezi mládeží, která leckdy postrádá smysl života a hledí se uspokojit konzumním způsobem života.

Františkánská chudoba není tedy záležitostí sociální, ale asketickou: umírněností v užívání časných dober vytváří v lidské duši prostor vnitřní svobody a pohotovosti plně se angažovat pro Boží království. A tím podstatně souvisí s láskou.

František byl člověk dokonale svobodný: jeho uctivý odstup od věcí nebyl popřením jejich hodnoty, ani únikem ze světa, ale naopak mu umožňoval, že vše se mu poddávalo a vše mu sloužilo. Zde je hluboký smysl a pravdivé jádro roztomilých legend o zkrocení vlka, kázání ptáčkům apod. O těch, kteří mají Františkova ducha, můžeme oprávněně užít slov apoštola Pavla: "Jako nic nemající, ale všemi věcmi vládnoucí".

Františkánská spiritualita, františkánský výstup duše k Bohu, který je posledním, konečným cílem člověka, směřuje vzhůru jakoby po stupních tvorstva. František jásá a plesá nad díly Stvořitelových rukou, ale žádný tvor není sám o sobě účelem, cílem. Bez zacílení v Bohu bychom mohli z Františka snadno udělat kýč pro romantiky. Toto okouzlení Bohem, tato zamilovanost do Boha, je podstatou františkánské modlitby i mystiky. A protože vrcholem tvorstva, vrcholem, který má zároveň božskou hodnotu, je vtělený Boží Syn, Ježíš Kristus, zaměřuje se zbožnost Františkova právě na něj: skrze něho a s ním a v něm je vzdávána Otci všechna čest a chvála. František komentuje celé dílo vykoupení: porciunkulská kaplička Panny Marie s Anděly mu připomíná vtělení, v Grecciu slaví vánoce s prvními jeslemi, byzantský krucifix u sv. Damiána u Assisi zanechává stopu v jeho srdci, když z kříže k němu promlouvá Spasitel a konečně jeho vnitřní zkušenost s Bohem vrcholí na hoře La Verna v Apeninách, kde po mnoha dnech postu a rozjímání prožívá nejsilnější duchovní zážitek - vtisknutí ran Kristova utrpení do svého těla, stigmatizaci. Známý obdivovatel františkánství dánský konvertita Jörgensen napsal, že Assisi je františkánství v květu, avšak La Verna to jsou propasti, ze kterých volá k Bohu, odtud vyrůstají jeho kořeny.

Přemíra lásky, která naplnila Františkovo srdce při setkání s Ukřižovaným, se pak přelévala na všechny; a právě v tom je klíč k pochopení jeho osobnosti. Františkánství je proto blízké životu všedního dne, protože v sobě spojuje radost a bolest, ale poslední slovo má radost, právě proto, že je stigmatizovaná, protrpěná.

P. Petr Alkantara Houška, OFM