Františkánský klášter v Hájku




První františkáni v Čechách a na Moravě

Františkánství vstoupilo ve 13. století do kulturních, náboženských a duchovních dějin českého národa. Byla to prvá etapa tak říkajíc františkánské či minoritské kolonizace českých zemí, které asi od poloviny 13. století tvořily se sousedním Polskem samostatný správní řádový celek, českopolskou provincii. Tehdy se františkánské a dominikánské konventy stávaly nedílným atributem nově založených měst, kde byly stavěny při městských hradbách. V době vrcholného rozkvětu měla až 49 klášterů. Spolu s Menšími bratry přišly i klarisky, řeholnice druhého řádu sv. Františka odvozeného od sv. KLÁRY Z ASSISI (*1193 †1253, svátek 11/8.), věrné Františkovy následovnice. Kláštery klarisek se jako z ohniska šířily po českých zemích i do Polska z kláštera sv. Anežky v Praze na Františku. Jistě v té době nechyběli ani terciáři, příslušníci třetího řádu sv. Františka pro lidi žijící ve světských zaměstnáních, postaveních i rodinách; nemáme ale vcelku o nich zpráv. Zato v řádové rodině sv. Dominika, která se vyznačovala podobnou strukturou tří řádů. vyniká již ve 13. století blahoslavená Zdislava z Lemberka, terciářka, kanonizovaná v r. 1995.

Veliký rozmach řeholního života vůbec, tedy i rodiny Františkovy, přervaly násilným způsobem husitské války a kulturní devastace země po patnáctiletých bojích nesla s sebou nutně i úpadek řeholního života, který podstatně oslaben živořil na mnoha místech na troskách.

Impuls k obnově přichází zvenku, a to kolem poloviny 15. století. Přichází s nástupem tzv. observance, jejímž protagonistou byl SV. JAN KAPISTRÁN (*1386†1456, památka 23/10.). Tento rodák z Abruzz v Neapolsku, v jehož žilách se spojila francouzská a italská krev, vystudoval práva a nejprve sloužil jako vysoký státní úředník králi Ladislavu Neapolskému. Pro řád jej získal SV. BERNARDIN SIENSKÝ (*1380 †1444, svátek 20/5.), stejně jako humanisticky vzdělaného SV. JAKUBA Z MARCHIE (*1391 †1476, svátek 28/11.) . Tento trojlístek propagoval řádovou reformu v duchu původní přísnosti. Ale sv. Jan Kapistrán, který nakonec převzal prapor tohoto hnutí - observance, nemiloval v žádném případě výstřelky a nade vše oceňoval jednotu v řádě. Jeho úsilí nesměřovalo k rozdělení tzv. "přísných" a "mírných", ale ke sjednocení. Avšak tato snaha úspěšná nebyla. Proto píše Jan Kapistrán v klášteře na La Verně nové stanovy pro reformní křídlo (observanty) a vyžádá si od Apoštolského stolce bullu Ut sacra ordinis minorum (1446), v níž byl vysloven souhlas s nezávislostí observantů na dosavadním řádovém vedení. K definitivnímu rozdělení dochází však až za papeže Lva X. roku 1517; od toho roku rozlišujeme františkány (observanty) a minority (konventuály) jako dva zcela samostatné řády.

Roku 1451 přichází k nám sv. Jan Kapistrán jako apoštolský misionář, který má získat druhou husitskou generaci pro jednotu s církví. Přichází v doprovodu dvanácti bratří - observantů. Na Moravě dosáhl pozoruhodných úspěchů řadou konverzí, proto v Čechách se musel omezit jen na působení v okrajových územích a nikdy mu nebyl povolen vstup do nitra země, zvláště do Prahy, kde byl zemským správcem Jiří z Poděbrad a ideovým vůdcem kališník Jan Rokycana. Asi 12 000 kališníků, které Jan Kapistrán přivedl zpět k plné církevní jednotě, nemělo vliv na celkové sjednocení kališníků s Římem. Proto hlavní Kapistránův význam je jinde. Spolu s ním přišli k nám první františkáni (observanti) a po jeho kázáních se hlásilo do řádu mnoho mladých žadatelů. Také třetí řád se probouzí a žádá duchovní vedení. Všude, kudy Kapistrán prochází, objevují se dříve nebo později kláštery observantů: 1451 v Brně, 1453 v Olomouci, dále v Opavě, 1455 v Jemnici, 1457 v Jindřichově Hradci, 1460 v Plzni, kde observanti přebírají klášter po konventuálech; podobně se stalo v Chebu a r. 1468 ve Znojmě. I když působení sv. Jana Kapistrána u nás bylo poměrně krátké a lokálně limitováno a i když on sám se nejvíce proslaví r. 1456, daleko od nás, jako duchovní původce vítězství nad Turky u Bělehradu a záhy na to umírá, símě observance jím zaseté se v českých zemích ujalo. Observanti přicházejí i do Prahy do opuštěného kláštera sv. Ambrože na Poříčí, do Tachova, do Kadaně.

A tak již r. 1451 vzniká v rámci staré původní českopolské provincie Menších bratří nová provincie observantů - provincie rakousko-česko-polská. Brzy po Kapistránově odchodu má přes 20 klášterů a v nich přes 800 bratří. Z tohoto většího celku se později oddělí samostatná provincie česká, zahrnující i slezská území patřící k české koruně. K tomuto osamostatnění dochází v r. 1469. To je počátek české františkánské svatováclavské provincie. Roku 1493 měla 690 bratří, z toho 349 kněží. 103 kleriků a 204 laiků.

Působení františkánů a konventuálů směřovalo v této době k rekatolizaci země. Zejména ohnivý Kapistrán dovedl podchytit především studenty a vzdělané mladé lidi. Ohniskem obrodného působení se stal především pražský klášter observantů u sv. Ambrože. Bratři horlivě kázali a pracovali pro jednotu církevního života u nás. Na kázání přicházeli katolíci i kališníci a docházelo ke konverzím. Jako kvardián se připomíná PAVEL Z MORAVY a kromě něho kazatel JAKUB Z KRUPKY. Setkáváme se tedy opět s českými jmény. Také o brněnských minoritech - konventuálech je známo z této doby, že měli mezi sebou vzdělané bratry a měli vlastní řádové učiliště. Kališníci si stěžovali na činnost jak observantů, tak konventuálů. V září 1483, kdy král Vladislav Jagellonský kvůli morové nákaze byl mimo Prahu, došlo k násilnému převratu. Konšelé byli totiž podezíráni z úkladů proti kališníkům, vzbouřenci zaútočili i na klášter sv. Ambrože. Heslo: "Vzhůru na kuklíky!" bylo pro pražskou ulici vždycky dosti přitažlivé. Klášter sv. Ambrože byl zpustošen, kostel znesvěcen, vetřelci uřezali bratřím nosy a uši a vyhnali je. Jeden starý kněz byl zabit. Nakonec byl klášter a kostel zapálen. Minoritskému kostelu a klášteru se vedlo o něco lépe, snad proto, že zde byli vždy pohotově připraveni staroměstští řezníci se svými sekerami, ale i tak byli bratři také vyhnáni. Později při smírném narovnání pražských měst s králem se konventuálové ke sv. Jakubu vrátili.

V jižních Čechách působil v té době jako misionář observant JAN VODŇANSKÝ (†1530) v Bechyni. Byl to Čech, pocházel z kališnické rodiny. Z chudého studenta se stal bakalářem bohosloví. Nakonec vstoupil k observantům a vytvořil typ lidového františkána. Procházel bechyňským krajem od vesnice k vesnici, navštěvoval jinověrce, diskutoval s nimi a přesvědčoval je o pravdách víry. Také psal obranná věroučná pojednání. Východiskem jeho cest byl po dlouhou dobu klášter observantů v Jindřichově Hradci, kde byl od r. 1480 kvardiánem.

S Jindřichovým Hradcem se pojí i jméno kvardiána, který zde působil o deset let dříve než Jan Vodňanský. Byl to KLIMENT, kterému se podle jeho řádové příslušnosti říkalo Bosák. (Teprve Innocenc XI. r. 1679 dovolil observantům místo dřeváků nosit kožené sandály. Chodilo se často na boso.) Dříve byl mistrem svobodných umění na lipské universitě, vynikal také theologickým vzděláním a proslul jako kazatel, básník a hudební skladatel. Připisuje se mu známá píseň před kázáním: "Otče náš, milý Pane!". Je také původcem krásných chorálních melodií, které se pak užívaly v české františkánské provincii. Řádoví dějepisci jej nazývají "magister artium, vir profundissimae scientiae".

U kolébky observantského kláštera v Uherském Hradišti stojí vynikající osobnost, prostějovský rodák JAN FILIPEC, varadínský biskup a administrátor biskupství v Olomouci, kancléř uherského království. František Palacký o něm napsal: "Byl on muž ducha skutečně neobyčejného, nejschopnější a nejšťastnější jednatel věcí státních, a přitom duše jemná, tak říkajíc sentimentálně citlivá, katolík přesvědčený a pevný a nicméně k jinověrcům nad jiné snášenlivý, okázalý bohatstvím i nádherou, a přece skromný v požadavcích a požívání". Byl velmi štědrý k přátelům, kostelům i klášterům. Zanechal po sobě stavební památky na různých místech. V r. 1492 vstoupil tento významný muž do františkánského kláštera. Pro svou rozumnou toleranci měl důvěru i kališníků. Bývalé postavení a schopnosti zasahovat do veřejných věcí byly příčinou, že Jana Filipce volali mocní tohoto světa stále znovu z klášterního ústraní do ruchu politického dění. Tak tomu bylo až do jeho smrti r. 1509. Byl představitelem česky cítící části svatováclavské provincie a jedním z nejvýznamnějších představitelů českých observantů 15. století.

16. století bylo nepříznivé pro církev i řád. Přibývá náboženské rozpolcenosti a neklidu. V Německu se vzmáhá protestantismus, jehož příboj zasahuje i k nám, kláštery se vylidňují vlivem náboženských nepokojů, odpady, požáry a v neposlední řadě i morovými ranami. V r. 1570 zbylo v celé provincii pouze 17 bratří ve 4 klášteřích: v Plzni, Bechyni, Jindřichově Hradci a Znojmě. Na přelomu 80. a 90. let žil v klášteře v Jindřichově Hradci kromě kvardiána pouze jeden tělesně postižený kněz a jeden řeholní bratr. Plzeňský klášter, který nezanikl ani v této české době, byl právě v 16. století významným střediskem české provincie. Počátkem 2. poloviny století žil zde a působil výborný kazatel P. JAN CHÝŠSKÝ, který zvláště živým slovem se postavil do cesty dravým proudům náboženských novot. Napsal také apologetickou prácí o svátostech a jiných církevních obřadech pod názvem "Enchiridion". Kniha vynikala čistou řečí a mírností.

Na sklonku neblahého století vynoří se před naším duchovním zrakem z prachu annálů kapistránovská postava plzeňského kvardiána JIŘÍHO DRESSLERA, který r. 1594 táhl s plzeňským jízdním i pěším vojskem po boku arciděkana Bartoloměje Flaxia jako německý polní kazatel do Uher proti Turkům. Spojené vojsko české a říšské v bitvě u Jagru r. 1596 proniklo až ke stanu samotného sultána, ale nakonec bylo přece jen poraženo. Otec kvardián se však vrátil domů živ a zdráv a přinesl s sebou válečnou trofej: hvězdu a půlměsíc z jedné turecké mešity. Tato trofej pak byla na památku umístěna na věži františkánského kostela.

Z prostředí plzeňského kláštera se zachovala i krásná kulturní památka: iluminovaný kodex, psaný na pergamenu, vytvořený knězem JILJÍM Z RATIBORA VE SLEZSKU, který byl v létech 1505-1521 kazatelem plzeňského kláštera. Mezi vyobrazeními kodexu je i stigmatizace sv. Františka. 16. století navzdory tolika úpadkovým jevům nám dalo rukopisné dějepisné dílo: Chronica Fratrum Minorum de observantia Provinciae Bohemiae, a to jeho první dvě části. Třetí část je pozdější. Jinak 16. století, zvláště jeho 2. polovinu, můžeme právem nazvat soumrakem české františkánské historie. Ukázali jsme si, že provincie byla doslova na vymření. Tehdy také, patrně z nedostatku národního povědomí, kdy zůstala jen hrstka bratří, kteří mohli být i cizinci, byl opuštěn starý titul provincie a zavedena pečeť s obrazem sv. Bernardina. Původní titul a stará pečeť byly obnoveny až v 17. století.

Toto století přináší totiž znovuvzkříšení provincie - to je třetí etapa rozkvětu františkánských rodin v naší vlasti. Především se objevují zcela noví dělníci na původní Františkově vinici. Představují nejmladší výhonek františkánského kmene - novou reformu, počatou v lůně observance. Jsou to kapucíni. U jejich zrodu v Itálii je trojlístek bratří: MATOUŠ BASSI (*1495 †1552), LUDVÍK Z FOSSOMBRONE a jeho rodný bratr RAFAEL. Již r. 1526 dostávají povolení z Říma (Ex parte vestra), že mohou žít jako poustevníci podle Františkovy řehole. Odlišují se dlouhou špičatou kapucí a vousem a snahou o přísné zachování řehole. Prostá řeč při kázání a charitativní činnost jim brzy otvírá srdce lidu. Protože observance se už nemá dále štěpit novými reformami, uchylují se kapucíni pod pravomoc konventuálů, až r. 1619 se osamostatní jako nový řád. K nám přicházejí těsně před r. 1600 a pod vedením SV. VAVŘINCE Z BRINDISI (*1559 †1619, sv. 21/7.), vynikajícího kazatele, lingvisty a znalce bohovědy, zvláště Písma svatého v původním znění, budují svůj první klášter a kostel v Praze na Haradčanech. Kapucíni v této době úzce spolupracovali s dlouholetým pražským arcipastýřem kardinálem Arnoštem Vojtěchem Harrachem a sdíleli jeho názor, že rekatolizace země se má provádět mírnými prostředky. Uveďme i jinou významnou postavu kapucínského řádu, polyhistora VALERIÁNA MAGNIHO (*1586 †1661), který dosti dlouho působil v Praze.

P. Petr Alkantara Houška, OFM