Františkánský klášter v Hájku




Františkáni v baroku

Když ke konci r. 1603 navštívil Prahu na své visitační cestě po střední Evropě řádový generální představený františkánů FRANCESCO A SOSA, všiml si opuštěného kláštera karmelitánů na Novém Městě pražském, který byl v rozvalinách. Také kostel Panny Marie Sněžné, pamatující ještě Karla IV. a dobu husitskou, byl ve špatném stavu, jedině snad přilehlá kaple P. Marie mohla jak tak sloužit svému účelu. Řádový představený požádal císaře Rudolfa II., aby kostel i klášter daroval františkánům, což se stalo na přímluvu horlivého katolíka nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic. Nebude od věci zdůraznit, že darovací listina uvádí, že je to darování "na věčné časy". Už následujícího roku přicházejí bratři do Prahy, jsou to převážně cizinci, vlastně misionáři. Začínají s obnovou kláštera i kostela. V provincii pomalu začíná nový život: zbylé živořící kláštery znovu ožívají, nové vznikají. Postupně se začne i s výchovou domácího dorostu.

Zvláště pražští františkáni se uplatňovali jako kazatelé, zpovědníci významných osobností, vedli rozhovory s nekatolíky, aby je získávali a také vyučovali řádové kleriky bohovědu. V kostele se mimo latinsky (což bylo tehdy obvyklé) kázalo v několika jazycích; v Praze bylo totiž při dvoře Rudolfa II. mnoho cizinců. Někteří z pražských františkánů znali i česky. Jako český kazatel se uvádí od r. 1607 vikář kláštera BEDŘICH BACHSTEIN, narozený snad v Pěnné u Jindřichova Hradce. Pražští františkáni žili přísně podle observance a měli důvěru věřících katolíků i arcidiecesních kněží. Zato nekatolické obyvatelstvo jim působilo všeliká příkoří a časem přibývalo výhrůžek, ano - i fyzických napadení.

Kritické chvíle nastaly v únoru 1611, kdy ku Praze přitrhlo pasovské vojsko a řeholníci byl nařčeni ze spojení s nepřáteli a z ukrývání zbraní i podezřelých osob. Na masopustní úterý 15. února se poštvaný lid vrhl na pražské kláštery. Nejhůře se vedlo františkánskému klášteru u Panny Marie Sněžné. Na různých místech areálu bylo surovým způsobem povražděno 14 řeholníků; jeden z nich, P. JAN MARTINEZ, byl napaden ve chvíli, kdy se snažil zachránit do bezpečí ciborium se svatými hostiemi. Postupně mu byly uťaty obě ruce, ve kterých střídavě pevně svíral nádobu a když tato pak spadla na zem a svaté hostie se rozsypaly, zalehl je svým tělem a byl takřka rozsápán. Zneuctěná těla zabitých řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do příští soboty, kdy se toho úkonu ujaly dvě katolické šlechtičny. zabití řeholníci byli pochování do společného hrobu v křížové chodbě blízko klášterní brány.Vybití pražského kláštera bylo těžkou ranou pro českou provincii františkánů, která teprve nedávno předtím byla vzkříšena ze žalostných trosek. Ale přesto již v říjnu je znovu klášter obsazen, i když menším počtem bratří. Na příkaz arcibiskupa byla později těla pohřbena v kapli P. Marie (nynější kaple sv. Michala). V 80. letech 17. století byl pak nad hrobem postaven oltář sv. Petra z Alkantary, nedávno předtím kanonizovaného. V neděli po 15. únoru konávala se každoročně vzpomínková slavnost se zvláštními bohoslužbami, které měly i smírný eucharistický ráz, s kázáním. V té době byly také podniknuty kroky k blahořečení zavražděných řeholníků, ale pro překážky formálního rázu bylo šetření přerušeno. Doufejme, že tento veliký dluh, který nám minulost zanechala, bude nám možno splatit. Je třeba šířit znalost o tomto svědectví zabitých řeholníků, šířit úctu k nim a soukromě je vzývat o přímluvu, případná vyslyšení pak ohlásit. Dnes je možné vidět jejich budoucí možný kult pod novým zorným úhlem: jako příslušníci několika evropských národů, kteří působili a zemřeli v srdci Evropy, v Praze, mohli by být v budoucnu vzýváni jako blahoslavení (případně svatí) ochráncové sjednocující se Evropy, ve které by už nemělo být místa pro násilí a teror, ale kde by každý svobodně mohl vyznávat své přesvědčení a s druhým diskutovat.

Mučednická krev svolala požehnání na svatováclavskou provincii františkánů. Po hrůzách třicetileté války, v nichž byli r. 1631 zabiti na Benešovsku i dva irští františkáni a pochováni ve votickém klášterním kostele, nastává neobyčejný rozkvět. Pražský klášter Panny Marie Sněžné měl až 50 členů a byl výborným střediskem schopných misionářů. Řádoví kněží obstarávali duchovní správu i na farách v pražském okolí. Vznikají nové kláštery v Turnově, ve Slaném, v Hájku u Prahy, v Hostinném, v Moravské Třebové, v Zásmukách, v Hejnici, v Dačicích a hospic v Hořovicích.

Řádová rodina v Praze byla už r. 1629 posílena ještě příchodem františkánských uprchlíků z Irska, kterým se začalo říkat lidově "Hyberňáci" od Hybernia (t.j. Irsko). Chtěli pro sebe opravit opuštěný klášter sv. Ambrože na Poříčí, odkud byli r. 1483 "bosáci" vybiti. Ale válečné události tomu bránily. Teprve 1636 mohli Hyberni za pomoci mnoha dobrodinců začít stavět nový velký klášter a kostel ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie. Nepatřili do naší provincie, ale měli svého provinciála v Římě. V klášteře byla kolej pro výchovu řádových misionářů, určených pro Irsko.

K důležitým úkolům řádové provincie patří i výuka kandidátů kněžství - kleriků. Řádové studium mělo u nás velmi dobrou tradici již z předhusitské doby. Stálé filosofické a theologické studium vzniklo v Praze na sklonku třicetileté války (od r. 1664 bylo prohlášeno generálem řádu za generální studium - řádovou fakultu), studium theologie bylo od r. 1654 i v Olomouci. I jinde se přednášelo: v Jindřichově Hradci morálka a theologie, morálka v Plzni a Brně, filosofie ve Velkém Hlohově atd. Minorité - konventuálové měli už od r. 1622 při pražském klášteře sv. Jakuba bohosloveckou kolej sv. Bonaventury, která měla právo udělovat i akademické hodnosti a obstála i v konkurenci s jezuity. Mezi pražskými františkány české provincie vynikal P. BERNARD SANNIG (*1637†1704), výborný znalec scholastické filosofie scotistického směru, který však napsal i dogmatiku, mravouku, učebnici církevního práva a knihu kontroverzí. Podle jeho spisů se přednášelo i jinde, dokonce na několika universitách v Německu, Itálii a Španělsku. Ale byl i historikem, na něhož navázal později jiný slavný františkán SEVERIN VRBČANSKÝ.

Když r. 1636 kardinál Harrach otevřel podle nařízení tridentského koncilu první seminář pro výchovu a výuku světského kněžstva v areálu bývalého Králova dvora u Prašné brány (na místě Obecního domu), přednášeli tam zpočátku téměř výhradně řeholníci, mezi nimi i františkáni, a to jak od P. Marie Sněžné, tak od Hybernů.

Kláštery utrpěly v těch dobách opět morovými epidemiemi. Avšak právě z řad františkánů se hlásilo ke službě nemocným v terénu dosti ochotných kněží, a to jak při epidemii v r. 1680, tak r. 1713. Mnozí při této službě podlehli. Jen r. 1680, během dvanácti měsíců zaopatřili v Praze a okolí na dvacet tisíc věřících. Morová léta jsou v historii českých františkánů poznamenána nesmazatelně hrdinstvím a obětavostí. V 18. století působí v zámořských misiích františkáni JAKUB JOSEF ŘÍMAŘ a mladší REMEDIUS VÁCLAV PRUTKÝ. Působili v Egyptě a Habeši a zanechali oba latinsky psané cestopisy.

Česká františkánská provincie zahrnovala země koruny české včetně rozsáhlého Slezska. Měla v době svého největšího rozkvětu na sklonku 20. let 18. století třicet klášterů a v nich asi 1.000 řeholníků. Proto měla čestný titul "Alma et Magna Bohemiae Provincia". České provincii zasadil první ránu pruský král Bedřich II,, který ve válkách s císařovnou Marií Terezií odtrhl od české koruny značnou část Slezska - polské Slezsko. České provincii zůstalo jen 20 klášterů (r. 1754), ale ty na rozdíl od slezských byly výrazněji české po stránce jazykové.

Další pohroma přišla za Josefa II., který jako představitel tzv. osvícenského absolutismu zrušil v českých a alpských zemích 413 klášterů - tedy polovinu. Z františkánských zrušil v Čechách a na Moravě: klášter v Olomouci, Znojmě, Kroměříži, Brně a v Praze u Hybernů. Některé kláštery unikly zrušení jen o vlas. Františkány u Panny Marie Sněžné zachránilo to, že vypomáhali podle potřeby v duchovní správě. Proto císař znovu potvrdil i všechnu klášterní držebnost. 1787 byla k P. Marii Sněžné přeložena fara od zrušeného kostela P. Marie na Louži. Kostel byl odňat františkánům a odevzdán pražské obci jako patronu. Františkánům zůstal klášter, zahrada a 3 poboční kaple. Byla zrušena řádová studia, řádoví klerici posláni na bohosloveckou fakultu a přikázáno jim odložit hábit. Bylo zakázáno přijímat novice. Počet františkánů u P. Marie Sněžné byl stanoven na pouhých 18. Dvě stě františkánů bylo posláno na fary. Za peníze, utržené prodejem církevních budov farnosti P. Marie na Louži, byla vystavena u P. Marie Sněžné farní budova na místě průčelního ambitu, kde dosud byla kaple sv. Brikcí a sv. Hedviky. Josefinská nařízení změnila i ústavu provincie. Minoritům zrušil Josef II. 8 klášterů. Nejméně byly z františkánských rodin postiženi kapucíni. Zlikvidovány byly i české klarisky, a tak zanikl klášter Na Františku, který byl pomníkem sv. Anežky České. Po řadě administrativních ústrků byl na konec zrušen i 3. řád a všechna bratrstva.

P. Petr Alkantara Houška, OFM