Františkánský klášter v Hájku




Od reforem Josefa II. do roku 1945

Další pohroma přišla za Josefa II., který jako představitel tzv. osvícenského absolutismu zrušil v českých a alpských zemích 413 klášterů - tedy polovinu. Z františkánských zrušil v Čechách a na Moravě: klášter v Olomouci, Znojmě, Kroměříži, Brně a v Praze u Hybernů. Některé kláštery unikly zrušení jen o vlas. Františkány u Panny Marie Sněžné zachránilo to, že vypomáhali podle potřeby v duchovní správě. Proto císař znovu potvrdil i všechnu klášterní držebnost. 1787 byla k P. Marii Sněžné přeložena fara od zrušeného kostela P. Marie na Louži. Kostel byl odňat františkánům a odevzdán pražské obci jako patronu. Františkánům zůstal klášter, zahrada a 3 poboční kaple. Byla zrušena řádová studia, řádoví klerici posláni na bohosloveckou fakultu a přikázáno jim odložit hábit. Bylo zakázáno přijímat novice. Počet františkánů u P. Marie Sněžné byl stanoven na pouhých 18. Dvě stě františkánů bylo posláno na fary. Za peníze, utržené prodejem církevních budov farnosti P. Marie na Louži, byla vystavena u P. Marie Sněžné farní budova na místě průčelního ambitu, kde dosud byla kaple sv. Brikcí a sv. Hedviky. Josefinská nařízení změnila i ústavu provincie. Minoritům zrušil Josef II. 8 klášterů. Nejméně byly z františkánských rodin postiženi kapucíni. Zlikvidovány byly i české klarisky, a tak zanikl klášter Na Františku, který byl pomníkem sv. Anežky České. Po řadě administrativních ústrků byl na konec zrušen i 3. řád a všechna bratrstva.

Po smrti Josefa II. bylo záhy patrné, že císařské reformy zavinily všeobecný úpadek řeholí, který nebyl ani společnosti ku prospěchu. Byl odvolán zákaz přijímat novice a r. 1812 zřízeny františkánské noviciáty v Praze, Plzni a Moravské Třebové a v Kadani. Jakmile polevil proticírkevní tlak, ožívají při klášteřích terciářské obce. Je to zcela zákonité, protože františkánské charisma se nemůže uplatňovat a rozvíjet v plné šíři a hloubce, není-li terciářů. Františkán P. PAVEL PELIKOVSKÝ, ředitel 3. řádu v Praze, vydal pro terciáře regulní knížku "Duchovní život ve světě". R. 1887 začíná minorita P. ŠTĚPÁN VODIČKA vydávat v Krnově první terciářský časopis Zahrádku sv. Františka a konečně r. 1901 nahrazují tento časopis Serafinské květy, vydávané v Třebíči za spolupráce františkánů, minoritů a kapucínů. To již čeští a moravští terciáři měli za sebou pouť do Říma, vykonanou u příležitosti milostivého léta, při které navštívili i Assisi a Padovu.

Pod záštitou františkánského řádu začaly u nás svou činnost i řeholní sestry, které se řídí řeholí 3. řádu. Od r. 1857 začaly v Praze svou činnost obsluhou nemocných Šedé sestry, které mají i větev brněnskou, a o něco později Školské sestry, věnující se výchově a výuce mládeže.

Pozůstatky josefinismu deformující řádový život byly definitivně odstraněny, když byl r. 1884 zvolen františkánským provinciálem P. KAZIMÍR ADÁMEK. Byl pověřen z Říma, aby ve všech klášteřích provedl potřebnou reformu. Františkáni byli zapojeni i v národním hnutí. Do r. 1928 se zvýšil počet františkánů české provincie na 144 včetně noviců a kleriků.

Veliký přítel františkánství a ctitel sv. Františka, terciář na papežském trůně, Lev XIII., chtěl, aby Františkova rodina, která se hlásila po více než čtyři staletí k ideálům observance, šla vstříc bouřím a převratným změnám 20. století sjednocená. Proto vydává 15. května 1897 bulu Felicitate quadam, kterou nařizuje splynutí observantů, reformátů, rekolektů i alkantarských bratří tak, aby byli spojeni nejen jednou řeholí a jedním generálním ministrem jako dosud, ale také jednotnými konstitucemi, jednotným zřízením provincií i konventů a společnými místními superiory. Přestávají rozdíly v oděvu - barva hábitu je pro všechny hnědá, řád má společný název pro všechny: ORDO FRATRUM MINORUM.

Účinností této papežské buly zaniklo i zařazení naší české provincie mezi provincie reformátské. Na přelomu 19. a 20. století měla provincie 17 konventů, a to: v Praze, Chebu, Tachově, Kadani, Jindřichově Hradci, Plzni, Bechyni, Uherském Hradišti, Voticích, Turnově, Slaném, Dačicích, Hájku, Hostinném, Zásmukách, Moravské Třebové a Hejnicích. K nim se družily dva hospice: Hořovice a na Skalce u Mníšku. Druhého z nich se vzdala provincie po 1. světové válce (1925). Uvedený početní stav klášterů je dědictvím z josefinských dob.

Roku 1893 bylo všech řeholníků v provincii 121, z toho 57 kněží, 12 studujících kleriků, 2 klerici novicové, 49 bratří laiků a 1 novic laik. U Panny Marie Sněžné, kde byl provincialát, bylo 7 kněží, v jiných konventech 2 nebo 3 maximálně 4. V Hájku byl pouze jeden kněz a 2 bratři laici. Byl to stav nízký, zvláště pokud jde o řádový dorost, i když od r. 1884, chceme-li porovnat čísla, zaznamenáváme malé zvýšení.

Do roku 1928 se zvýšil počet františkánů na 144 a přibyl klášter v Kroměříži (1927) u sv. Jana Křtitele, kde byla dříve piaristická kolej. V uvedených létech klesl počet kněží na pouhých 46, zato ale počet bratří laiků se zvýšil na 59. 11 kleriků studovalo v Praze theologii a v Kadani bylo 12 kleriků noviců a 16 kleriků, kteří si doplňovali středoškolská studia, celkem tedy 39 kleriků.

A tak i čeští františkáni oslavili s nadějemi do budoucna na jubilejní rok sv. Františka r. 1926, kdy uplynulo 700 let od jeho smrti, a rovněž svatováclavské milenium po třech létech. Dědic české země je zároveň patronem jejich provincie a mileniové oslavy byly vhodnou příležitostí i k pohledu zpět, k rekapitulaci působení řádu v českých zemích, na svatováclavské líše, v průběhu 700 let. Hodnotit české církevní dějiny bez zřetele k řeholím není možné. Vždyť řády vykonaly na poli českého duchovního života mnoho, vyoraly hluboké brázdy. Od r. 1230 až do moderní doby měli i františkáni v českém náboženském a kulturním dění své místo a s nimi i bratři minorité a později kapucíni. A nezapomeňme na klarisky, které svou kontemplací svolávaly požehnání na činnost bratří, a na terciáře, kteří se snažili žít podle evangelia uprostřed všedního dne a shonu. Řehole třetího řádu duchovně oslovila také sestry, které našly svoje místo u lůžek nemocných a za školní katedrou. A právě na přelomu svatováclavského milenia inspiruje k novým apoštolským podnikům na dosud málo obdělávaném poli, kde už zatím bujelo plno plevele, totiž na městské periferii. Bylo tam mnoho duchovní i hmotné bídy. Vzniká péčí P. Jana Evangelisty Urbana apoštolát Třetího řádu sv. Františka - řeholní společenství sester podléhající biskupům. Zánik 1. Československé republiky po mnichovském diktátu, kdy tzv. Sudetská území byla připojena k Hitlerově říši, zasáhl nepříznivě i českou františkánskou provincii. Vlivem politického tlaku bylo v říjnu 1938 odděleno od provincie 6 konventů, které vytvořily nezávislý Sudetský komisariát. Tvořily jej kláštery v Chebu, Tachově, Kadani, Hostinném, Moravské Třebové a Hejnicích. V okleštěné Druhé republice zůstalo provincii v Čechách a na Moravě dvanáct konventů. Tato ztráta byla zčásti vyvážena zřízením Serafického kolegia v Kroměříži, jež bylo vlastně "malým seminářem" pro výchovu a vzdělávání chlapců, kteří projevovali zájem o řád. 30. července 1939 byla dekretem Svatého stolce zřízena řádová rezidence při kostele Svatých patronů českých a bl. Anežky v Praze - Spořilově a téhož roku byl se schválením Říma a péčí diecezního biskupa Mons. Šimona Bárty vybudován nový řeholní dům ve Čtyřech dvorech u Českých Budějovic při kostele sv. Vojtěcha. Noviciát byl kanonicky ustaven v Hájku u Prahy. V té době studovali v Římě na řádové univerzitě Antonianu dva mladí kněží, totiž Ambrož Tobota na fakultě dogmatické teologie a Cyril Kadlec na fakultě kanonického práva.

P. Petr Alkantara Houška, OFM