Františkánský klášter v Hájku




P. Antonín Bradna o Hájku

Monsignore Antonín Bradna (1922 - 2006) byl český katolický kněz a politický vězeň komunistického režimu. Po vysvěcení na kněze v roce 1948 působil v několika farnostech, v roce 1952 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře jakožto vůdce údajné protistátní skupiny. Byl 12 let vězněn (mimo jiné Leopoldov, Valdice). Po propuštění v roce 1964 pracoval 4 roky jako dělník, poté jako pastorační referent na pražském arcibiskupství (1968-1971) a nakonec byl farářem na Podřípsku. Po listopadu 1989 zorganizoval opravy řady kostelů a kaplí. Vydal knihu pamětí Zaradoval jsem se (2002).

Bohoslovci ročníku 1943-1948 měli být svěceni na kněze 20. června 1948 v katedrále sv. Víta v Praze. Jako každému svěcení předcházely i tomuto exercicie - duchovní cvičení, která jsou bezprostřední přípravou na přijetí svátosti. Tato duchovní cvičení jsme si měli vykonat ve františkánském klášteře v Hájku u Prahy. Nastoupili jsme do tohoto kláštera v den svátku sv. Antonína 13. června. Exercitátorem byl známý pražský jezuita, redaktor týdeníku Katolík P. Adolf Kajpr. Kněz, který překypoval myšlenkami, bývalý vězeň celé řady koncentračních táborů, charismatik širokého rozhledu, človíček malý a hubený, ale veliký svým bohatým myšlenkovým obzorem. Byli jsme rádi, že právě on nás má uvést k velkému dni našeho života. Hájecké prostředí bylo pro konání duchovních cvičení ideální. Ticho prostoru obehnaného zdí, která nás oddělovala od rušivých zásahů světa. Příjemný stín košatých stromů a velice milá květinová i zelinářská zahrada. Tam se konaly i některé přednášky, jiné byly v kapli, meditovat jsme mohli kdekoliv.

P. Kajpr s námi své myšlenky, které čerpal ze současných katolických myslitelů i ze světové literatury, kterou dovedl aplikovat na potřeby církve našeho věku. Poslouchali jsme se zaujetím, ale také jsme dávali dost otázek, diskuse byla bohatá.

Jak často jsem po letech tyto chvíle, když jsme spolu s otcem Adolfem sdíleli komunistické vězení v Leopoldově. Tam jsme měli příležitost zživotnit všechny ty myšlenky, které on při duchovních cvičeních předkládal a o kterých my jsme rozjímali. Tam byla potvrzena pravdivost jeho jasného pohledu do budoucna a při tom možnost zpřítomnění slov evangelia. Až neskutečná realita a přece žitá přítomností.

Vězeňské společenství s otcem Kajprem, to by byla jiná kapitola vzpomínek. Vraťme se k Hájku 1948 v červnu. Ke konci exercičního týdne za námi přijel náš budoucí světitel arcibiskup Josef Beran. V prvním okamžiku jsme sice pokládali jeho návštěvu za mimořádnou, ale řekli jsme si: Chce nás povzbudit a posílit. Jenže během několika vět, které pronesl, jsme si uvědomili, že jde o něco závažného. Pamatuji se na úvodní slova arcibiskupa: Nebojte se nechat se ode mne vysvětit na kněze. Jsem věrný syn církve ve společenství s římským biskupem. - Hned v následujících větách vysvětlil, o co jde. Poněvadž jsme byli odloučeni na několik dní od světa, nevěděli jsme o tzv. Te Deum po volbě Klementa Gottwalda za prezidenta. Dnes je celý případ jasný a mnohokrát vysvětlený, tenkrát v prvních chvílích po aktu samotném byla celá záležitost velice přetřásaná a zpochybňovaná. Ale my jsme věděli, kdo je arcibiskup Beran, a nám nebylo třeba nic vysvětlovat. Stejný názor měl i P. Kajpr, který s msgr. Beranem prožil několik let koncentráku a byli spolu dobrými přáteli. Trochu rozrušeni touto návštěvou pražského arcibiskupa jsme dokončili exercicie a pomalu jsme se loučili s Hájkem, abychom druhý den vešli do svatovítské katedrály a přijali kněžské svěcení. Netušili jsme, že za dva roky se Hájek stane kněžským koncentrákem, až komunističtí mocipáni přikročí k likvidaci církve. Na pronásledování jsme byli připraveni, jenže jsme neznali způsob, jaký nepřátelé použijí. Stovky kněží byly uvězněny, jiní byli internováni, jiní museli nastoupit na vojnu a do pracovních táborů, jiným byla znemožněna pastýřská činnost odebráním tzv. státního souhlasu.

Ale, když se vše ve světě mění, se změnil i život kněží po návratu z toho dočasného babylonského zajetí. Mnozí z bratří už odešli do ráje nebes, hrstka nás, kteří jsme ty neutěšené a mračné časy přežili, ještě zbyla, snad také proto, abychom i v současné době vydali svědectví. A tak ať i tato malá vzpomínka na exercicie v Hájku je chválou statečného arcibiskupa Josefa Berana i velkého českého teologa Adolfa Kajpra.