Ivan Slavík (1920 – 2002) – pedagog, básníka a překladatel. Celý život vyučoval na průmyslovce a na gymnasiu. Překládal z angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny a ruštiny. Byl také editorem řady literárních děl, často opomíjených a méně známých autorů. Věnoval se i literární kritice a esejistice.

Cestování na místa nazývaná poutní má v sobě zvláštní kouzlo. Jednak děje se to za svátečního naladění duše a srdce, kdy jako by se sebe setřásl prach všedních dní a očisťoval se, připraven k setkání – s kým a s čím? – o tom se ještě zmíním. Jinak cílem bývají místa krásná přírodní polohou a okolím, na lokalitách vyvýšených, které jako by vás zvaly už zdaleka; jednak na nich stávají stavby impozantní nebo pozoruhodné, jež stavěli Dientzenhoferové, Santiniové, Luragové a další stavitelé.

Hájek není toho druhu. Leží v krajině ploché, zemědělsky obdělané rovině a je kousek od Prahy. A v Praze je nějakých posvátných a krásných míst! Přece však jeho zakladatel Florián Dětřich Žďárský ze Žďáru, nedávný konvertita, měl v letech 1623 – 25 šťastnou ruku, když zvolil toto místo. Především v této rovné krajině beze stínu dal vysázet háj jako oázu a v něm domek Panny Marie, loretánskou kapli, nevystavil na obdiv, ale ukryl. A bylo to v čase válečném, na počátku třicetileté války. Vypovídá to něco o duchu doby, odlišné od podnikání našeho času: v letech, kdy válka požírala, jako vždy požírá, prostředky a kdy šikovný podnikatel na ní může vydělat – za cenu ožebračení mnohých – vynaložil tento šlechtic nemalé náklady na věc ekonomicky a finančně naprosto nerentabilní, aby získal pro sebe – a následně pro mnohé – zásluhy nevyčíslitelné a nezhodnotitelné hmotně, ale zakotvené, jak musel věřit, pevně v oblasti duchovní. Složil svou záležitost (ať už prosil či děkoval za cokoli) – naši záležitost – do rukou Matky Boží.

A jeho potomci tu založili ještě klášter, kde se františkáni po tři sta let modlili a kam putovala procesí z Prahy i z venkovského okolí. Pak bylo r. 1950 poutní místo znesvěceno a vystaveno chátrání, které nebylo napraveno dosud. (Kdo ví však, zda utrpení internovaných duchovních osob nebylo jen dalším posvěcováním Hájku!). V malém představovalo uzavření poutního místa úděl, který prožívala celá naše země: jako byla republika obehnána ostnatým drátem a oddělena od svobodného světa, tak toto osamělé místo bylo utajeno za svou zdí, pochováno pod korunami stromů, nepřístupno za uzamčenou branou. Žil jsem celých čtyřicet roků v nedalekém regionu, z doslechu jsem věděl o existenci místa kdysi proslaveného, ale pro vykonání zbožné pouti zůstávalo pro mne stále uzamčeno.

Ale jakou cenu má konat sem pouť dnes? Řeholníci tu nežijí, pravidelné služby Boží se tu nekonají, ani procesí sem příliš nesměřují, stavby kdysi posvátné poznamenal zub času a nešetrná ruka člověka. Peníze na důkladnou rekonstrukci chybějí.

Něco tu však zůstalo. Něco nezničitelného tu trvá. To místo bylo zasvěceno Matce Boží a její přítomnost odsud nelze vypudit. Je to místo tiché, samou svou existencí nutící k usebrání. V tom jeho tichu je dobře slyšet hlasité i šeptané modlitby tisíců, které sem putovaly a dávno nás předešly na věčnost, kam i my se jednou odebereme. A je tu slyšet zpěv zástupů, odváté hlasy dětí, dívčí hlasy, zpěv panen i písně mužů, otců, celých rodin i nakřáplé hlasy starců a třaslavé hlasy stařen. Zkrátka, je to místo promodlené. Oč všechno ti dávní i nedávní poutníci prosívali, za co děkovali, společně a v zástupu i jednotlivě a každý zvlášť, co nabízeli Matce Boží, jí jediné, svá tajná přání a prosby v komůrce duší se sepjatýma rukama, pošeptmo a v pokleku?

Za to sem stojí přijít. Vykoupat se v té atmosféře jako v lázni, setřást tíhu let a posílit duši.