V 16. století držel Červený Újezd a Tachlovice rod Žďárských ze Žďáru. Oldřich Žďárský získal dědictvím po Zdeňkovi z Martinic (†1543) i kladenské panství. Tato větev Žďárských byla označována jako katolická. Přesto někteří z toho rodu byli po bitvě na Bílé hoře konfiskační komisí pokutováni. Patřili k nim i kladenští páni Florián, Hynek a Jan Jiří Žďárští, obvinění, že dne 1.října 1619 složili přísahu na stavovskou konfederaci. Pomohl jim však příbuzenský svazek. Na přímluvu Jaroslava z Martinic, tchána syna Jana Jiřího Floriána Dětřicha, jim udělil císař Ferdinand II. ve dnech 29. a 31. října 1622 pardon bez výjimky. Florián Jetřich (*1598) se totiž oženil roku 1620 v Pasově s Eliškou Korunkou, dcerou zmíněného již kancléře Jaroslava Bořity z Martinic. Příbuzenství s mocným politikem mu dopomohlo k titulu říšského barona (4. 8. 1622) a posléze i říšského hraběte (10. 6. 1628) a dne 2. července 1631 byl jmenován palatinem s právem udělovat doktorské, notářské a šlechtické tituly. Florián Jetřich Žďárský, pán na Kladně, Tachlovicích, Jenči, Újezdě, Hostivicích a Žďáru, neměl mužského dědice. Proto slíbil roku 1621 Pánu Bohu a P. Marii postavit na svém panství Loretu, narodí-li se jeho choti syn. Šlo o jednu z prvních kopií Svatého domu (Casa Sancta) v italském městě Loreto, o kterém se věřilo, že v něm žila v Nazaretě Panna Maria a že jej přenesli z Galileje do Itálie andělé po vítězství islámu ve Svaté zemi. Modlitby o dědice byly vyslyšeny a Eliška Korunka prý porodila téhož roku syna Františka Adama Eusebia. Následujícího roku 1622 vykonali šťastní rodiče pouť do Loreta, jednak aby poděkovali za narození syna, jednak s cílem získat rozměry Svatého domu pro chystanou stavbu. Z Loreta si také přivezl sochu Madony, která byla posvěcena dotykem s původní sochou loretánskou. Základní kámen pro Loretu položil hrabě Florián dne 12. června 1623 v lesíku u Červeného Újezda, nazvaném Hájek, který byl prý vysázen roku 1589. Původně tu byla pole a dva stromy – starý dub a třešeň, které poskytovaly stín žencům. Když zde byl vysazen les, stal se útočištěm ptactva z širokého okolí, a to ničilo úrodu na poddanských polích . Ptactvo pobila a zaplašila až letní bouře na prosby pana Žďárského k Bohu o pomoc. Stavba loretánské kaple v Hájku byla dokončena do dvou let a dne 2. června 1625 kapli posvětil ke cti blahoslavené Panny Marie Loretánské pražský arcibiskup kardinál Harrach. Při této příležitosti udělil kapli odpustky jeden rok na den posvěcení a 40 dní ve výroční den. Pravděpodobnější je však verze, že manželé Žďárští vykonali pouť do italského města Loreto k Svatému domu P. Marie roku 1621 nebo 1622. Vytoužený syn František Adam Eusebius se narodil až roku 1623 a po jeho narození položil jeho otec dne 12. června 1623 základní kámen hájecké Lorety. Pro velký počet poutníků byla kaple rozšířena. Kardinál ji po třech létech opět navštívil a rozšířenou nově vysvětil 8. září 1630.

Hrabě Florián Jetřich, císařský komorník a nejvyšší dvorní maršálek, zemřel dne 7. května 1653. Jeho choť, která mu dala vedle syna a dědice ještě šest dcer, ho předešla na onen svět již roku 1649. O hájeckou Loretu pečoval po 35 let poustevník, žijící v domku u kaple. Syn Floriánův František Adam Eusebius, pán na Kladně, Tachlovicích, Újezdě a Letovicích, hejtman kraje Slánského, se postaral o duchovní správu Loretánské kaple v Hájku velkoryse. Založil zde roku 1659 klášter pro 12 františkánů. Na dobu, než by byl klášter dostavěn, vyžádal si hrabě dopisem z 6. září 1659 pro svůj statek Červený Újezd od provinčního ministra Pavla de Tauris dva františkány P. Donula a P. Ivona. Provinční kapitula, která 8. září 1659 jednala v Jindřichově Hradci, jmenovala vskutku prvním představeným v Hájku P. Donula Paleu, který se o Hájek společně s kladenským farářem Jiřím Vojtěchem Aslerem zasloužil. Stavba kláštera postupovala pomalu. Roku 1668 byla postavena věž s hodinami. Hrabě prý dovedl stavbu kláštera až pod střechu. Východní čtvrtina byla podsklepena. Byl postaven refektář, kuchyně, dispensatorium. V konventní budově si zakladatel kláštera vyhradil pokoje, kde by pobýval a věnoval se rozjímání. I stavitelé kláštera byli znamenití – Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi. Dne 7. dubna 1670 zemřel hrabě František Adam Eusebius neženat a jím vymřela tato pošlost hrabat Žďárských po meči. Tělo hraběte v rouchu františkánském bylo pochováno v katedrále sv. Víta, jeho srdce bylo pohřbeno pod prvním stupněm oltáře v Loretánské kapli a na tom místě (kde četl kněz při mši svaté podle starého mešního řádu introit) byl umístěn roku 1716 mramorový kámen s latinským nápisem a chronogramem.

Františkánský řád je velmi přísný. Jeho znakem je chudoba. Je to ordo mendicans – řád žebravý, který nikdy nevlastnil panství. Členové františkánského konventu se živili převážně zeleninou, vypěstovanou v klášterní zahradě, a ostatní potřeby hradili z almužen. Každý klášter měl stanoven obvod, v kterém si vyprošovali jeho členové almužnu. Ještě začátkem tohoto století jezdili fráteři po farách s trakařem, dostávali mouku, vajíčka, máslo a pod. Františkánský řád nesměl ani přímo své finance spravovat. To obstarával pro každý františkánský klášter apoštolský syndikus (světská osoba; v případě Hájku to býval nějaký hospodářský úředník z okolních panství). František Adam Eusebius byl toho pamětliv a zajistil řádu almužnu z kladenského a červenoújezdského panství ve výši 1200 zlatých rýnských ročně na výživu a oděv a na světla v kapli 600 rýnských. O dostavění kláštera z důchodů zmíněných panství se měl starat jako plnomocný inspektor a patron hrabě Maximilián Valentin z Martinic.

Dědicem Františka Adama Eusebia se měl stát některý z potomků Šebestiána Žďárského ze Žďáru, který emigroval po Bílé hoře do Saska († 25.10.1628), pokud by přestoupil ke katolictví a byl uznán Martinici, kteří se stali poručníky dědictví. Ve správě dědictví po Františku Adamu Eusebiovi Žďárském se postupně vystřídali tři z tohoto rodu: Maximilián (uvedený v závěti), od r. 1678 Jaroslav (†13.8.1685), a Jiří Adam z Martinic. Nakonec byl saský dědic odškodněn po dohodě mezi císařem a saským kurfiřtem sumou 53.000 zl. a statky přešly na sestry zemřelého, Terezii Eleonoru hraběnku z Ugarte (r.1688) a Johanku Barboru, hraběnku Caretto-Millesimo (r.1690). Ta prodala Červený Újezd (na jehož půdě Hájek ležel) roku 1697 hraběti Karlu Joachimu Bredovi; na toho také přešel patronát nad klášterem. Breda připojil Červený Újezd k Tachlovicím. Od jeho potomků koupila panství r. 1732 arcivévodkyně Marie Anna Františka Toskánská. Tato patronka zřídila v Hájku nový oltář Panny Marie Pasovské (starý postavil r. 1675 Maximilián z Martinic) a dala v něm uložit ostatky sv. Justina mučedníka, který sem připutoval ve vší slávě na nosítkách, oděn brokátem. Jeho krev byla uložena v ampuli a prsty v relikviáři.

Nápisy přibité na dveřích provincialátu, hospice, knihovny a špitálu, které označovaly právo zakladatele na byt v klášteře, byly již na naléhání poručníka dědictví Martinice 15. července 1685 odstraněny. Jejich obsah však zůstával nadále v platnosti. Když totiž roku 1687 při návštěvě Hájku chtěly obývat tyto pokojem sestry zakladatele kláštera hraběnky Šternberková a Millesimová, odmítl to tehdejší kvardián Beno Antonín Richter odkazem na řádová statuta. Po dohodě připadly pak pokoje trvale řádu. Oběma dámám (jakožto fundátorkám kláštera) však bylo povoleno obědvat v klášterním refektáři.

Roku 1671 byla postavena z loretánské fundace sakristie a kůr. Základní kámen k této stavbě položil dne 7. července 1671 poručník hrabě Maximilián Valentin z Martinic. Představení i kazatelé bydlili v někdejší poustevně do roku 1673, dokud nebylo připraveno nutné obydlí v novém klášteře na východní straně se 17 celami. Roku 1675 byla v severním ambitu blízko oltáře Panny Marie Pasovské zbudována františkánská krypta. Roku 1677 došlo k méně významným vylepšením. Na jiném místě ovšem kronika tvrdí, že se v létech 1670 – 1681 nestavělo a teprve roku 1681 prý přiměl kvardián Theodor Machalin hraběte Bernarda z Martinic k dostavbě tří částí kláštera. Byla obnovena střecha, pražští kováři zamřížovali okna a dolní ambit byl oddělen zdí od refektáře a kuchyně. Okna refektáře se pak opatřila zelenými závěsy. Celá stavba konventu byla rozšířena, obklopena lesem a oplocena. Byly také položeny základy hostince, roku 1673 pak vyměřena zahrada přiléhající od severu k Hájku, obklopena živým plotem a v jejím středu byl zřízen „lusthaus“ (ten se roku 1722 upravil na kapli sv. Kříže). Klášter byl dobře zásoben vodou ze dvou pramenů. Jeden z nich – léčivý – vytryskl severně od kaple dne 8. září (na svátek Narození Panny Marie) roku 1662. Druhý byl v lesíku. Dne 21. srpna 1684 byly prameny zasvěceny – první ke cti Panny Marie Loretánské, druhý sv. Antonínovi Paduánskému. Klášter měl i svoji kanalizaci. Roku 1684 byl zřízen podzemní cihelný kanál k odvodu dešťové vody. Roku 1686 bylo dokončeno 34 obrazů Panny Marie v ambitu podle Mariánského atlasu P. Viléma Gumpenberga, 8. dubna 1689 pak zavěšen ve věži zvon, který posvětil 2. srpna opat benediktinského kláštera u sv. Jana pod Skalou, roku 1707 byly v kůru umístěny nové varhany … Vedle oltáře Panny Marie Pasovské (o němž byla již zmínka), byl roku 1676 zřízen v ambitech proti kapli Maximiliánem Valentinem z Martinic oltář sv. Antonína Paduánského (oltářní obraz namaloval Jan Jiří Heinsch), roku 1685 vlevo od Lorety oltář sv. Gabriela, roku 1695 oltáříček Nalezení Ježíše v chrámu po třech dnech, darovaný rychtářem Jiřím Libutkou, oltářík sv. Barbory a sv. Kateřiny, darovaný Jiřím Dvořákem a jeho manželkou, litovickou hospodyní, oltářík sv. Víta a Václava s počátečními písmeny jména apoštolského syndika Václava Leopolda Claudiana (†1695), roku 1691 portatil sv. Anny a oltář sv. Františka, posvěcený Danielem Josefem Mayerem roku 1720.

Hájecká Loreta se záhy stala oblíbeným poutním místem. Pamětní kniha se zmiňuje o první pouti konané z Týnského chrámu na Staroměstském rynku v sobotu před nedělí v oktávu Narození Panny Marie. Poutí byla i ona návštěva kardinála Harracha roku 1628, kdy věnoval kapli stříbrný kříž. Podle svědectví arcibiskupské kanceláře ze 7. prosince 1722 navštěvovalo Hájek ročně průměrně 60.000 poutníků. Podporou k vykonání pouti nebyly jen plnomocné odpustky, kterými byla loretánská kaple v Hájku nadána (bylo to především breve papeže Urbana VIII. z 14. února 1625, které kardinál Harrach dne 2. července 1625 při vysvěcení kaple vyhlásil a které uložil také rozhlásit okolnímu duchovenstvu), ale především zázraky ke kapli se pojící. Psal o nich Václav Burian Jesenický, rektor svárovské farní školy, v knížce vydané pražským tiskařem Pavlem Sessiem roku 1626, provinciál a historik františkánského řádu P. Bernard Sanning roku 1684 i P.Labe roku 1689. Pamětní kniha uvádí další zázraky: o velkém suchu roku 1718, kdy si lidé z Hostivic, Tachlovic a Hořelic vyprosili na Panně Marii déšť, o strastiplné cestě P. Bonaventury Andreae v lednu za sněhové bouře do Hájku, aby tam sloužil primiční mši, o novoměstském měšťanu Ondřeji Josefu Presslovi, který koupil opuštěný dům zvaný Babylon a opět jej postavil s pomocí Panny Marie roku 1724. Na poděkování Bohorodičce věnoval obraz Babylonské věže a své rodiny. Za uzdravení vděčil hájecké Panně Marii chirurgický tovaryš Kristián Sommer, který se stal katolíkem. Uzdraven byl i pražský měšťan Jan Čepík. Roku 1735 podnikla pouť do Hájku Kateřina Veronika Doležalová z Prahy, která se zdála být po porodu dvojčat mrtvá; její manžel se modlil k hájecké Panně Marii, žena se probrala a přivolaný křižovník od sv. Petra jí udělil svátost umírajících. Paní Doležalová spatřila u lože Madonu, jejíž tvář byla černá. Když se paní uzdravila, putovala do Hájku a poznala svoji zachránkyni – byla to hájecká Madona. Mnohým nemocným vrátila Madona z Hájku zrak: roku 1727 panu Guldnerovi, roku 1738 se tak stalo Kateřině Černé, která po šest let neviděla a krvácela z očí, roku 1740 Markétě Bělohlávkové z Unhoště, která oslepla na jedno oko, téhož roku Janu Friedrichovi, roku 1743 Marii Anně, dceři pražského měšťana Matěje Prokeše, a Marii Neumannové ze vsi Pičína, rovněž Kateřině Schrömbherové, společnici nějaké hraběnky z Prahy. Při očních chorobách pomáhala i voda ze studny sv. Antonína. Panna Maria pomáhala též v jiných chorobách: Roku 1738 pomohla Františku Ignáci Kreutzkremsierovi od nehybnosti údů, podobně i Anně Marii Blažkové, která nejprve vypravila do Hájku své služebnictvo a po uzdravení sama podnikla pouť k Panně Marii. Anně Šimánkové z Prahy vyléčila zlomenou nohu. Roku 1740 pomohla i Anně Dorotě Bergerové z Prahy; ta stonala přes půl roku a chirurg jí vyřezal ze zad několik kusů masa; ve snu se jí zjevila Panna Maria a Anna jí slíbila, že se vypraví na pouť. Anně se ihned ulevilo, a když přišla do Hájku, poznala, že se jí zjevila tamní Madona. Panna Maria také uzdravila Zuzanu Ježanovou z Prahy za slib, že k ní bude putovat. Také Jiřík Veselý z Unhoště, který se zranil sekyrou na noze a nemohl chodit čtvrt roku, slíbil Hájecké Madoně tři pouti a byl uzdraven. Prosby a modlitby k Panně Marii pomáhaly i v jiných případech. Četli jsme již o bloudění P. Bonaventury v lednové vánici. Roku 1743 byl hořovický měšťan Kokeš shozen splašeným koněm. Kokeš poprosil P. Marii a kůň se uklidnil a Kokeš se mohl vyhoupnout do sedla a odjet. Modlitba k Bohorodičce zachránila roku 1744 také středokluckého obročního a jeho manželku, když vypadli z vozu. Ti všichni pamatovali na klášter nějakou obětinou, velmi často nápisem nebo obrazem; Markéta Langrová z Nového Města pražského, která ležela v nemoci 11 týdnů, zaslíbila se P.Marii a uzdravila se, darovala obraz stříbrný, geometr při deskách zemských F. X. Preitsch, jehož dcera se uzdravila z nemoci přes pochyby lékaře, namaloval roku 1740 obraz sám, Václav Theonat z Prahy, který si vyprosil na Panně Marii dědice, věnoval roku 1736 svíci, vážící jako narozené děťátko. Kniha vypisuje ještě další zázraky.

Z darů poutníků a ctitelů Hájecké Panny Marie vznikl časem velký loretánský poklad. Ten byl původně uložen v mateřském klášteře u Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském a do Hájku byl dovezen dne 13. srpna 1686. Poklad byl uložen v třetí cele kvardianátu v truhle se dvěma zámky, z nichž jeden byl visací. Byl také stanoven zvláštní řád pro loretánský poklad: nemělo se o něm mluvit, klíče měly být uloženy na kvardianátu, byl-li o slavnostech vystavován, měl být hlídán věrným strážcem. Přírůstky pokladu měly být zapisovány. Poklad zanikl za Napoleonských válek. Roku 1810 byly totiž odevzdány mincovně všechny zlaté a stříbrné nádoby kromě dvou kup kalichů, jednoho ciboria a jedné monstrance. Ke kupám kalichů byly opatřeny nohy z obecného kovu, silně pozlacené. Byl také koupen třetí kalich, který posvětil pražský sufragán Rychlovský.

Poutníci putovali do Hájku hlavně o mariánských svátcích z okolních vsí a městeček. Procesí do Hájku, jako každá jiná procesí do poutních míst, začínala obvykle rozloučením ve farním chrámu (nebo před ním) a pak se ubírala s korouhvemi, sochami Panny Marie, které nesly družičky, sv. Anny, nesenými vdanými ženami, a sv. Josefa, jež nesli mládenci. Procesí vodíval některý kněz z farnosti, někdy však jenom zpěvák, který předzpěvoval mariánské písně. Pražská procesí tak prošla se zpěvem a v plné parádě celým městem až za bránu (v případě pouti do Hájku za Říšskou bránu, která stála za Strahovským klášterem). Tam se obvykle poutníci převlékli do všedních šatů, botky a střevíce nahradily punčochy podšité silnou látkou ze starých kabátů, a sochy i „paráda“ se dala na vůz, který poutníky obvykle doprovázel, a pak se šlo po císařské silnici k bělohorskému klášteru a dále do Hájku. Cesta z Prahy do Hájku byla lemována 20 kapličkami, u kterých se poutníci zastavovali a modlili. Kapličky postavil v létech 1720-1724 na náklady různých mecenášů zednický mistr František Fortýn a vymaloval malíř Schor. V horní polovině býval vyobrazen některý výjev ze života Panny Marie, v dolní polovině ze života sv. Františka. Byly zde i latinské nápisy ve formě elegických distich. První kaplička byla výjimkou – zobrazovala Loretu v Hájku, po stranách sv. Františka a sv. Antonína, nad Hájkem Pannu Marii. Kolem hlavy Panny Marie byl latinský nápis:“Jsem černá a krásná“. První dvojverší vyzývalo poutníky: „Přijďte ke mně všichni, kdo po mně toužíte“. K tomu vybízelo i druhé dvojverší, pojící se k sv. Františku a k sv. Antonínovi: „Jděte, poutníci, pozdravte Syna a Matku. Řekněte a hned vám každý vyšlapanou cestu ukáže“. Chronogram uvádějící letopočet 1721 (rok stavby kapličky) pak dokazoval prioritu Lorety v Hájku: „Loretánský dům v našem pásmu je první. Pod ochranou tou k podivu vzkvétá“. K večeru přišli poutníci k poslední kapličce, zobrazující korunování Panny Marie a sv. Františka v nebeské slávě. „Jsi, Panno, korunována, ale i tohoto po osudech života korunuj!“ Po modlitbách u poslední kapličky konečně dorazil průvod poutníků, oblečených opět do svátečního, pod korouhvemi ke klášteru. Zde je přivítal celý konvent. Noc strávili poutníci v ambitech kláštera, zpovídali se a modlili. Druhý den po mši svaté a kázání bylo rozloučení a poutníci se vraceli do své farnosti. Zde je před farním kostelem čekalo opět přivítání a korouhve a sochy byly uloženy v kostele. Poutníci si přinášeli pro sebe i pro své známé svaté obrázky a růžence, někteří i vodu ze studánky sv. Antonína, o které věřili, že pomáhá při očních nemocí. Zvláště slavné byly pouti roku 1723, kdy byla slavena stoletá památka založení Loretánské kaple. Klášter a Loreta byly vyzdobeny zelení a kvítím, přibyly boudy kramářů, procesí se střídalo s procesím. Bohoslužeb a kázání se účastnili okolní faráři i pražští kanovníci. Klášter tehdy navštívil i císař Karel VI. s doprovodem. Bylo to krátce před jeho korunovací na krále českého.

Podobně tomu bylo i ve výročí třístém. Dne 12. září 1926 se totiž konala v Hájku manifestace sdružené katolické mládeže, spojená s poutí. Vlaky od Kladna, Smíchova, ze Slaného a z Prahy přivážely procesí s účastníky do set čítající, jak podle místního tisku zapsal do klášterní kroniky P.Benno. Zvláště četná prý byla procesí z Kladna, Hořelic, Tachlovic, Košíř, Středokluk, Nebušic, Hostivic, Břevnova, Liboce a Královských Vinohrad. Počet poutníků (mimo zástupy diváků) odhadl pisatel na 6000 osob. Od rána do 10. hodiny zpovídali přítomní kněží v ambitech, v kostele i v sakristii při Loretě, kam zaléhal zpěv z nádvoří. V 10 hodin blahopřál s kazatelny tajemník katolické mládeže P. Method K. Klement biskupovi dr. Janu Sedlákovi k jeho dvojímu jubileu – 50. výročí kněžského svěcení a k devátému výročí vysvěcení na biskupa. Potom biskup Sedlák celebroval pontifikální mši svatou u oltáře pod širým nebem. O půl druhé by pak zahájen sjezd mládeže, na kterém měl projev poslanec Václav Myslivec. Myslivec promluvil o českých zářijových světcích sv. Václavu a sv. Ludmile, o úctě k Nejsvětější Svátosti a o svých zážitcích ve Spojených Státech Amerických. Po půl třetí ukončil P. Klement sjezd pozváním do Hájku na příští sjezd dne 13. září 1927. Pouť byla pak ukončena bohoslužbou u oltáře Panny Marie Pomocné. O dalších poutích se již zápisy v pamětních knihách nedochovaly.

Za nacistické okupace postihl útisk i františkány. Řád však nebyl tehdy zrušen a nebyl zrušen ani klášter v Hájku. V hájecké kronice se nadále dochovaly stručné zápisy o konání provinčních kapitul i o jmenování kvardiánů hájecké komunity. Byla však rozdělena Česká provincie sv.Václava a bratrům hrozila pracovní povinnost. Hájecký klášter se pak stal po dobu války i depozitářem Archivu Země české. Zde byly uloženy i archivy klášterů jiných řádů, které tehdy zrušení neunikly.

Toužebně očekávané osvobození a obnovení republiky však nesplnilo očekávání. Po třech letech jistých nadějí došlo ke komunistickému převratu a k proticírkevnímu tažení. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byly na příkaz Státního úřadu pro věci církevní přepadeny mužské kláštery v celé republice Státní bezpečností, sepsán veškerý majetek a řeholníci odvezeni do sběrných klášterů. Hájecký klášter se stal takovým sběrným klášterem pro mladé kleriky z různých řeholí. Roku 1951 převezli tyto chlapce jinam a do Hájku se dostali kněží, kteří byli předtím vězněni v Želivském klášteře. P. Pavel Zíbal, jeden z Želiváků, vzpomíná v knížce „Šéfe, znáte Želiv?“ na dobu v Hájku strávenou s úlevou. Velitel tábora Josef byl slušný člověk, jeho manželka s kněžími sympatizovala, strava, kterou vařili dva fráteři Těšitelé ze Slovenska, byla dobrá. A hlavně, všichni kněží zde internovaní mohli denně sloužit mši svatou. Pracovalo se od 9. hodiny. Kněží pracovali na poli, na pile, ve vepříně i v klášteře samotném – na zahradě, v krejčovské dílně, rámovali obrazy a navlékali růžence pro výrobní družstvo Charitu. Časem byl správce nahrazen jiným, a byla zavedena politická školení, která po naprostém fiasku referentů ustala. Nucení obyvatelé Hájku byli nakonec rozděleni do třech skupin: 1) na skupinu starších kněží, která měla být přeložena do nějakého kněžského domova, 2) na skupinu kněží, kteří již byli na vojně – ti měli být souzeni Lidovým soudem v Kladně, 3) na skupinu kněží, kteří ještě nebyli na vojně – ti měli jít k odvodu. Někteří z kněží jako „strůjci stávek“ byli odvezeni zpět do Želiva. TNP Hájek zanikl 20. dubna 1953. A pak bylo v Hájku vojenské skladiště.

Dr. Karel Beránek